Con il termine “terra sigillata” si intendono quelle superfici ceramiche che vengono trattate con engobbi formati da argilla decantata e che, dopo la cottura, rivelano una varietà di colori dal rosso/arancio al nero.
Una tecnica usata dai greci e dai romani, per “sigillare” i vasi che dovevano contenere liquidi. Gli oggetti in terra sigillata acquistano un fascino particolare se cotti successivamente con la tecnica del “Raku dolce”, che differenzia di poco dal raku occidentale. Ogni pezzo rimane unico.
Razítková Hlín
Pojem TERRA SIGILLATA označuje keramiku pokrytou nepropustnou hlinitou polevou (tzv. engoba), připravenou z koloidního roztoku železného jílu. Vypálením technikou Raku dolce se její povrch rozsvítí barevnou škálou od červeno-oranžové po černou. Jedná se o techniku používanou antickými Řeky a Římany, kteří svoje keramické červenohnědé vázy kolkovali tlačenými znaky a figurálními reliéfy (sigillum – lat., soška, figurka, malý obrázek, pečeť) a opatřovali je právě takovou nepropustnou vrstvou, aby mohly sloužit jako nádoby na tekutiny. Objekty takto vytvořené se vyznačují zcela ojedinělým matným leskem, jehož složení a technika zůstávaly po dlouhou dobu tajemství. Zvláštního půvabu se docílí obzvláště pokud se ještě kombinuje s technikou RAKU DOLCE (vypaluje se při nízké teplotě oproti TERRA SIGILLATA; odlišuje se málo od tzv. západního raku). Povrchové efekty této keramiky jsou neopakovatelné.
